Sestra mě má za nepřítele, bratr mě tajně miluje: Rodina je divná věc

Sedím v kuchyni a cítím, jak se mi točí hlava. Říkám, že nemám ráda svou sestru. Je jí patnáct. Byly jsme blízko jen do jejího pátého roku. Pak přišli rodiče. Byli emocionálně nestabilní. Křičeli na mě, když jsem udělala jen malou chybu. Nikdy se neomluvili. Zloba se začala přenášet na sestru. Když jsem hrály, nechtěla hrát podle mne, tak jsem ji ignorovala. Rodiče pak viděli, že je to 'těžká' pro mě, a ona se stala nejdražší osobou na planetě. Já jsem se stala zlobivým, neviditelným stínem. Žili jsme ve stejném domě, ale rostly jsme odděleně. Moje zlost byla tichá. Její zlost je dneska násilná. Bije mě, tahá za vlasy. Její emoce jsou na stovku. Nedávno na narozeninách maminky si pustila hudbu, kterou já nesnáším. Řekla, ať si ji změním. Ona na mě řvala, ať si skočím. Říkala, že doufá, že umřu brzy. To mě nezranilo. To mě vylekalo. Její urážky mě nebolí. A to znamená, že ji nemiluji. Když se podívám na přátele s jejich sourozenci, kteří jsou jako nejlepší přátelé, cítím smutek. Já se musím vyhnout, abych nebyla zlá. Jsem špatná osoba?

A teď se posuňme k druhé straně mince. Je to můj bratr. Před pár lety měl těžkou dobu. Rozchod, ukončení studia, návrat domů. My jsme nebyli emoční rodina. On byl v pokoji, dveře zavřené. Rodiče předstírali, že je vše v pořádku. Já jsem trávil noci na malém Discord serveru pro hráče. Jeden večer se připojil nový uživatel, 'lostinmidgame'. Stěžoval si. Říkal, že ex-partnerka mu říkala, že nemá ambice. Říkal, že si pokazil život. Znělo to jako můj bratr. Napsal jsem kamarádovi: 'To zní přesně jako můj bratr.' O den později ten uživatel nahrál selfie s psem. Měl jsem strach z telefonu. Byl to můj bratr. Stejný pes, stejná ohavná pohovka z naší obývací. On našel ten Discord náhodou a nevěděl, že jsem tam já pod starým nickem. Začal mi psát. Byl jsem pro něj 'lostinmidgame'. Pomáhal mu. A on mě pomáhal. Za šest měsíců jsme si tajně naplnili životy. A pak jsme se poznali. Bylo to trapas? Nebo zázrak? Možná obojí. Teď sedíme a pijeme kávu. A já se ptám, jestli je krev vždycky prokletí, nebo jen nepoznaná příležitost. Naši hosté to rozeberou na podcastu To Nechceš.

Read nextShe Brought the Tea, I Made One Cup: The Tiny Mistake That Ruined Our Dinner