Ps01: Autorova krize — Když první osoba stává se pastí

Nový spisovatel se potýká s krizí ve svém prvním románu psaném ve třetí osobě — promiňte, ve první osobě. Elias, který připravoval svůj první román, se po 26 000 slovech bál, že se mu příběh nezdaří rozvinout dál — nejen kvůli rychlosti tempa, ale i kvůli omezení pohledu, který mu nabízí první osona.

„Myslel jsem si, že první osona bude užitečná, protože mě nezatíží nutkáním zachytit všechny detaily světa,“ řekl. „Ale teď cítím, že mě drží v bludu.“

Read nextChceš na Broadway? Příprava na život, kde 'ne' je denní chléb a 'ano' zázrak

Reakce komunity se dělí na dvě skupiny.

„Dokonči ho ve třetí osobě a poté to přepiš,“ řekl jeden komentátor. „Pokud nepotřebuješ přečíst dostatek knih ve této formě, tak nejsi připraven psát v první osobě.“

Jiní říkají: „Ne, změň to hned.“

„Je to první návrh. Můžeš to být hnusné. Důležité je dojet se k cíli,“ řekl další.

V druhém segmentu se zaměřujeme na Dr. Miriam Cole, která kritizuje knihu ‘This Is Going to Hurt’ od Adama Kaya. „Cítila jsem se zradená,“ řekla. „On byl náš člověk. Ale pak jsem přečetla, jak psal o svém životě jako o sobě samotném. A to mě bolí.“

Někteří říkají, že je to jen literatura. Jiní říkají, že je to lživé.

„Celá kniha je o tom, jak se on cítí, nikoliv o tom, jak se cítí pacient,“ řekl jeden komentátor.

„Ale on má právo na své pocity,“ protřel druhý.

„Ale nemůžeš být lhostolní,“ odezvuje třetí.

Na konci dne zbývá otázka: Co je důležitější — osobní pravda autora, nebo empatie k publiku?

Slyšte celý tento příběh a další v novém díle Mezi Řádky, kde se rozpakování autorství potýká s empatií a kde se otázky neumí být snadno odpovězeny.