Běžecká noční můra: Slzy z prázdných truhel a ledovcový kolaps na švýcarské hranici!

Sedím na zemi, nohy mě pálí a hlavou mi tepe jediná myšlenka: proč to vlastně dělám? Pocit naprostého vyčerpání nepramení jen ze stovek naběhaných kilometrů, ale z hluboké deziluze. Jsem v komunitě od samého začátku, poctivě dřu každou volnou chvíli, ale systém jako by mě trestal za to, že nejsem profesionální stroj. Zatímco úzká elita sklízí vavříny a nejlepší vybavení během několika desítek hodin, obyčejný smrtelník sbírá jen drobky.

Trasa, která měla přinést radost z pohybu a zasloužené plody dřiny, se proměnila v pustinu. Běžíte několik hodin do klíčových orientačních bodů, tělo máte na pokraji sil, dorazíte na místo a tam nenajdete vůbec nic. Prázdné schránky, vymeteno, žádné zásoby pro regeneraci. A aby toho nebylo málo, celý mechanismus po vás neustále žádá další a další oběti. Odevzdejte vše, co jste pracně nasbírali, nebo nepostoupíte ani o píď.

Read nextZtráta mužství i panika v práci: Když vás vlastní hlava připraví o intimitu a dovede k vyhoření

Frustrace z neúprosné mašinérie mě však vyhnala do ještě syrovější reality, přímo do srdce švýcarských Alp na slavnou trasu Via Valais. Cíl byl šílený: zvládnout devítidenní brutální porci za pouhých osm dní, sólo, bez podpory. Člověk zvyklý na přeplněné americké stezky najednou stojí uprostřed monumentálního ticha, kde jedinou společnost dělají ostré štíty a svištící vítr.

V horách ale každá malichernost nabývá obřích rozměrů. Rozhodnutí vzít jak lehkou větrovku, tak poctivou nepromokavou bundu mi zachránilo kůži. Ranní ostrá stoupání v neprodyšném plášti by znamenala totální přehřátí, zatímco odpolední liják v sedle by lehkou tkaninu proměnil v mokrý hadr. Zato opěvovaný běžecký batoh selhal na celé čáře. Pokažené zapínání a odřená záda se staly věrnými společníky na každém kroku.

Skutečné drama však vypuklo na sklonku srpna před Zermattem. Zvýšené riziko zřícení masivního ledovce vedlo k okamžitému uzavření horských cest. Cedule s varováním v místním dialektu nabízely víc otázek než odpovědí a moderní technologie selhávaly. Až detailní kartografické mapy v mobilu umožnily najít krkolomnou obcházku nad hlubokým údolím. Byla to chvíle, kdy veškerá sportovní rivalita ustoupila prostému pudu sebezáchovy.

Mezi vyznavači vytrvalostních disciplín se mezitím rozhořela divoká pře. Jeden komentující uvedl, že současný trend trestá normální lidi s prací a rodinou, protože z nich dělá pouhou potravu pro elitu, která u sportu tráví dvacet čtyři hodin denně. Další namítá, že bez bolesti a absolutní selekce ztrácí medaile jakýkoliv lesk a že kdo nezvládá tvrdé podmínky, nemá na startu co pohledávat.

Tento hluboký rozkol mezi rekreačním nadšením a elitářským drilem nenechává nikoho chladným a moderátoři podcastu Druhý Dech se na tento palčivý konflikt podívali v nejnovější epizodě.